Kniha o Duši: Jak porozumět sám sobě

Nástroj moderního odhalení vlastní duše

!!! Posledních 20 kusů skladem !!!

  • Zajímáte se o lidskou duši?
  • Hledáte odpovědi na otázky lidského štěstí a utrpení?
  • Potřebujete se v sobě lépe vyznat?
  • Chcete na sobě pracovat a vyřešit si některé vnitřní problémy?
  • Fascinuje vás lidské nitro a rádi byste se dozvěděli víc o těch nejdůležitějších aspektech naší duše?


Představuji vám "manuál" a kompas pro duši člověka. 


Své poznatky a zkušenosti jsem integroval do systému, který slouží osobní orientaci ve své vlastní duši. Kniha je jakousi mapou, s níž budete moci lépe pochopit sebe sama a druhé lidi. Pomůže vám také začít k sobě přistupovat možná citlivějším, zralejším a smysluplnějším způsobem. Kniha má za cíl objasnění některých témat naší psychiky a dát nám naději překonat některé nesnáze, s nimiž se potýkáme. 



Kniha obsahuje témata sebepoznání, identity, emocionálního prožívání, uvažování, potřeb, hodnot, osobních cílů a smyslu našeho života. V knize se také dozvíte o nevědomí, o pojetí našeho "já", o zkresleném vnímání a kognitivních schématech, o hranicích, duševní harmonii, psychosomatice, etice, lásce a sebelásce.






Chápání duše začínám kontextem dob minulých a tehdejších představ. Navazuji s tématem sebepoznání jakožto východiska a nezbytné cesty k sobě samému. Řeč bude o významu, funkci a principu emocí, kognitivních funkcí, sebepojetí a dalších duševních instancí.



Ukážu vám, jak k sobě přistupovat, abyste žili vyrovnanější, spokojenější a smysluplnější život.
Věřím, že to bude dobrodružná cesta za pochopením a naplněním vlastního života. 



Kniha je barevně ilustrovaná obrázky akademické malířky a dalších umělců. Bude to potěcha pro oči i pro duši. Obrázky navodí atmosféru a doladí prožitek z každé kapitoly. 




ZDE si můžete stáhnout OBSAH knihy




Níže si můžete přečíst úryvek z knihy


Zde můžete zakoupit knihu


Podívejte se na "cestu" Knihou o Duši!

Ukázka z knihy


Emoce jako druh energie a základ prožívání

Uvědomme si, že pocity, které nevnímáme a máme potlačené v nevědomí, mají tendenci nás nevědomě ovládat. Představme si, že pocity jsou něco jako energie. Energie je dle fyzikálních zákonů nezničitelná. Lze k ní přistupovat jen z pohledu transformace (přeměny) energie. Hovořím zde o zákonu "zachování energie". Při transformaci energie nedochází k energetickým ztrátám, pouze ke změně formy a uplatnění. Energie je obsažena v každém kousku hmoty. A z této hmoty lze energii zpracováním získávat. Záření je také druh energie. Chemická reakce je druh energie, respektive energii vyvolává. Kinetická činnost je druh energie. Elektrická energie, jaderná energie, tepelná energie atd. Emoce je také druh energie, která má svůj náboj, motiv, sílu a směr "vybíjení". Jak jsme si v definici "emoce" řekli, vychází tento pojem ze slov "emovere" - vzrušovat, dojetí, otřást a "motio" - což je pohyb.


Když se vrátíme k pojmu "energie", je dokázáno, že energie se může za určitých podmínek přeměňovat. I emoce nás vnitřně za určitých podmínek přeměňují, podněcují či utlumují. Ovlivňují naše vnímání, prožívání, uvažování, chování a vztahování. Později si vysvětlíme, jak pocity a emoce vznikají, respektive na co reagují. Když se k nim budeme stavit tak, že neexistují, že jsou špatné nebo nepřípustné, neznamená to, že zmizí. Jsou energií, která vznikla a je třeba s ní nějak naložit. Když emoci chceme potlačit (aktivitou, rozptýlením pozornosti, útěkem do "hlavy" atd.), může se nám podařit, že se na nějakou chvíli pocitu "zbavíme". Buď pocit tak důkladně zabetonujeme, že získáme dojem, že neexistuje, nebo se nám bude občas připomínat. Zvlášť tehdy, kdy nás pocit chce opakovaně na něco upozornit.


Pocity jsou totiž něco jako "pošťák". Je to druh informace, která má být doručena. Je to starý dobrý způsob, jak dát o něčem vědět dřív, než to zhodnotí racionální mysl. Respektive emoce nám pomáhají rychle se situaci postavit a něco vykonat. Jak jsem zmínil dříve, emoce nás mohou chránit před nějakou reálnou hrozbou (pomocí strachu, úzkosti a hněvu) nebo před odsouzeníhodným chováním a postoji naší skupiny (pomocí studu a viny, které nás mají změnit). Na druhou stranu nás mohou pozitivní emoce utvrdit a podpořit ve správnosti našeho činu nebo postoje (radost, pocit úspěchu, povznesenosti atd.). Díky emocím si lépe své chyby a úspěchy zafixujeme do paměti. Tyto postupy, které se stávají zkušeností, nás pak v podobných situacích budou informovat o tom, zda se ubíráme správným směrem nebo ne.


Pocity se nám ve své základní a čisté podobě snaží něco říct, ať se nám to líbí nebo ne. Tento "pošťák" bude stále bouchat na naše pomyslná vrata, dokud mu neotevřeme a nezačneme se svými pocity zabývat. Emoce se však také mohou "mýlit". To může souviset se špatným vyhodnocením situace (zkreslené vnímání a interpretace nebo špatně zafixovaný postoj) nebo s osobní psychopatologií (porucha osobnosti, vnímání, prožívání nebo uvažování).


Když jsou pocity nepříjemné, můžeme mít snahu je rozptýlit nebo potlačit. Ale ony v nás zůstávají zapouzdřené, pod povrchem, a ukládají se do nevědomí, odkud nás ovládají a komplikují nám život. Někdo začne být nespokojený, nerudný, sarkastický, nešťastný nebo i depresivní. Protože pokud se nevěnujeme svým emocím, nezmizí, ale obrátí se proti druhým nebo proti nám. Buď přehnanou impulzivností (reaktivností) nebo utlumením emočního života (apatie).


Můžeme se dostat do stavů a situací, které nás mohou jaksi více "vykolejit". Můžeme hovořit o "spouštěčích", na které máme vypěstovanou osobní citlivost (jednáme na podněty přehnaně). Můžeme se také nacházet ve stavech oslabenosti psychiky a těla, kdy jsme citlivější a zranitelnější, ledacos si více bereme nebo se v nás probouzejí potlačené emoce. Některé nezpracované negativní zkušenosti a situace se mohou projevovat panickými atakami, fóbiemi nebo jinými úzkostnými poruchami. A nakonec každý disponuje řadou ego-obranných mechanismů, o kterých již byla řeč. V bodech je můžete najít zde:


‣ Spouštěče ("kuří oka") - někdo nám šlápne tzv. na "kuří oko", něco nás vytočí, rozlítostní, vyděsí. Někdo řekne něco nevhodného a my se cítíme velmi dotčeni nebo raněni. Můžeme mít nezpracované určité téma a nevinná poznámka druhého člověka nás nenechá v klidu. My v tu chvíli nemusíme být vědomi toho, proč na poznámku tak intenzivně reagujeme. Anebo tušíme, ale zase nechceme se věnovat zpracování určitého tématu čas a energii, a tak se snažíme "necítit" toto napětí. Z jasného pocitu se časem stane nervozita, tlak na těle nebo úzkost. Spouštěč nás přivede blíž k jádru něčeho, co je nezpracované a potřebuje být vyslyšené a "vyléčené".

‣ Stavy oslabení - pokud jsme vyčerpaní, unavení, nemocní, rozhození, prostě nějak destabilizovaní a "ego filtr"23 nemá dostatečnou kapacitu "chránit" naši pomyslnou duševní "rovnováhu", mohou se vynořit potlačené pocity, vnitřní konflikty, pochybnosti, frustrace atd.tickému spuštění konkrétní emoce, která se u podobné věci nebo situace spouští (např. uvidím předmět nebo situaci, která mi připomíná něco intenzivního z minulosti: bič = bič na koně = hněv).

‣ Návaly strachu a úzkosti (paniky) či vytvoření fobie - potlačené nebo disociované strachy, traumata a nepřijaté zkušenosti či fantazie mohou vyústit v projevy, kterým nerozumíme. Můžeme pak cítit nadměrné obavy, které svojí intenzitou nejsou v souladu s reálným ohrožením dané situace.

‣ Ego-obranné mechanismy (např. projekce na druhé lidi)


Jeden neblahý důsledek potlačování emocí tkví v tom, že nás mohou "přepadat" v různých chvílích nebo se manifestovat (stejně jako se energie přeměňuje) do jiných kvalit. Dlouhodobé potlačování a vytěsňování neintegrovaných pocitů, zkušeností a vnitřních konfliktů může vést k mnoha problémům na bio-psycho-socio-spirituální úrovni jako je:

‣ úzkostnost a ustrašenost

‣ zvýšená agresivita a konfliktnost

‣ psychosomatické potíže

‣ odštěpení některých emocí nebo prožívání (disociace)

‣ neschopnost prožívat intenzivní emoce (citová oploštělost)

‣ deprese, pocit prázdnoty a apatie

‣ a v důsledku pocit ztráty smyslu života


Disociace (odštěpení) některých částí našeho prožívání a našeho "já" vede k ochuzení našeho života. Pokud potlačujeme některé své "zakázané" nebo nepříjemné intenzivní pocity, vede to k postupnému vyhasínání prožívání. Naše pocity spolu souvisí a jsou jako propojená nádoba. Pokud budeme chtít vystrnadit ze svého života úzkost, smutek, stud a hněv, pak budeme ztrácet kontakt i s dalšími pocity, jako je radost, vděčnost nebo štěstí. Emoce jsou totiž jako barvy. Barvy, které zprostředkovávají "živost" a rozmanitost našeho bytí. Jsou naší bytostnou součástí a jejich ubíjením ztrácíme i chuť a koření života.


Emoce nám umožňují cítit, že žijeme. Musíme si uvědomit, že prožívání je podmínkou duševního a tělesného zdraví. Jejich zablokováním ztrácíme vitalitu a proudění "energie" ve svém těle. Dochází k "blokům", které se projevují "ztuhlostí" a zkostnatělostí prožívání. Na psychosomatické úrovni se můžou silně popřené emoce a vnitřní konflikty projevit opravdu na těle. Příkladem mohou být bolesti, tlaky, různá stažení, blokády, dysfunkce orgánů, poruchy endokrinního a imunitního systému a jiné. Pláč a křik nám někdy mohou sloužit jako léčebný prostředek projevu starých a hlubokých ran, které se potřebují manifestovat. Díky uvolnění napětí a blokády může "energie" zase lépe proudit. To staré dostane možnost být vyjádřeno, zpracováno a propuštěno, tedy uzdraveno. Jedná se o přirozený seberegulační proces vytvářející vnitřní harmonii člověka. Kdo nedokáže plakat nebo se zdravě naštvat, má problém.


Podobně to vypadá s prožíváním svého těla a tělesnosti. My jsme totiž tělo. Naše emoce jsou tělesně zakotvené a tělesně prožívané. Jsme jednota těla a mysli. Vzájemně se tyto kategorie utváří a podmiňuji. V podstatě nejsou ani oddělené, ale jsou jedním. Můžeme svou tělesnost potlačovat, nepřijímat, odmítat, a tak si zadělávat na problém. Negativní postoj ke svému tělu se odráží v naší psychice. Vztahování se k našemu tělu, jeho přijímaní a pečování souvisí také s tématem sebelásky. Jak můžeme mít rádi sami sebe, když odmítáme své tělo nebo ho vidíme jako nedokonalé či škaredé? Patologickou reakcí mohou být poruchy příjmu potravy, jako je mentální bulimie a anorexie.


Může se nám také stát, že ztrátu zdravého kontaktu se svým tělem získáme díky traumatické události. Z pohledu traumatu můžeme ztratit kontakt s prožíváním svého těla nebo jeho části, což je ochrana před intenzivními pocity ohrožení, které nejsme schopni zpracovat. Takže nás tato disociace (odštěpení prožívání) chrání před zhroucením psychiky. Toto odpojení nemusí být jen na úrovni fyzického a emočního prožívání, ale může se týkat i "odpojení" od druhých lidí a od světa. Můžeme cítit, že nejsme zcela ve své kůži a můžeme o sobě pochybovat (nejsem si jistý, kdo jsem).


Ztráta kontaktu se svou tělesností může ničit naše sebejistotu, duševní pohodu a vztah k životu a jeho smyslu. Navíc, dokud jsme od svého tělesného prožívání odpojeni, ztrácí se pocit vitality a nemůžeme být plně přítomni. To znamená, že nedokážeme plnohodnotně prožívat sebe, své emoce a přítomný okamžik. Člověk, který neprožívá své tělo a emoce, má problém také s osobními hranicemi. Nedokáže si hranice stanovit, vnímat je a chránit. Tématem hranic se budeme zabývat v příslušné kapitole.


Vědomá práce s emocemi a zdravé vybíjení emočního napětí

Každý v sobě nosíme emoční zátěž, kterou nemáme zcela zpracovanou. Je to přirozené. Něco nastřádaného si neseme již z dávných dob. Nepříjemné prožitky a emoce neradi znovu prožíváme a snažíme se tuto zátěž necítit a odsouvat od sebe. To někdy vede k přetlaku nebo k postupnému upouštění či transformaci - strategiemi zvládání (buď sportem, aktivitami a prací, alkoholem atd.) nebo obrannými mechanismy (odštěpení, bagatelizace, racionalizace, projekce atd., dramatizováním situací a nezdravým odreagováním-patologický trojúhelník), jež ničí vztahy. Jak ale pracovat se svými nezpracovanými emocemi a zkušenostmi, které v sobě vědomě nebo nevědomě máme?


Je třeba naše emoční zátěže zpracovat a integrovat. Spousta věcí v nás vyvolává nepříjemné pocity. Něco nás tzv. emočně aktivuje a jsme konfrontováni s nepříjemným počitkem. Dle Vivian Dittmar pak můžeme postupovat tak, že tento nepříjemný počitek buď odsuneme (nechceme ho vnímat, vidět, zabývat se jím a můžeme se tvářit, že neexistuje a potlačit ho) nebo ho přijmeme k sobě (akceptujeme ho, vnímáme ho). Když nepříjemný počitek od sebe odsouváme, vede nás to k absolutnímu nároku, který vytváří nebo podporuje dramatický trojúhelník a ten reaktivuje naše staré nezpracované prožívání, a tak může docházet k retraumatizaci. Pokud negativní počitek přijímám a neodsouvám ho, lze dojít k tzv. vědomému vybíjení, které nám pomáhá uvědomit si své pocity a potřeby, vědomě je vyjádřit a zpracovat. Je to cesta, která vede k uzdravení naší bolavé duše.


Absolutní nároky nám brání v tom připustit si pocity a potřeby, které jsou za nimi schované. Oddělují nás od našeho prožívání. Fungují jako dělící stěny mezi tím, co se stalo, a naším emočním já, které cítí. Snažíme se s těmito nároky identifikovat, protože nás vlastně na určité úrovni chrání. A proto můžeme reagovat velmi citlivě, pokud někdo naše absolutní nároky zpochybňuje. Naší cestou ale je tuto nepříjemnou starou zátěž integrovat, aby nebyla tak tíživá a stala se naší zkušeností.


...   ...   ...


Počitky vyvolané emočními aktivacemi bývají velice nepříjemné a je pochopitelné, že něco takového nechceme cítit a instinktivně to odsouváme. Někdy je to vhodné, neboť bychom nedokázali adekvátně reagovat nebo situaci konstruktivně vyřešit. Tento proces ukládání do "emočního batohu" nám pomáhá si v klidu emoční zátěž zpracovat, až na to bude vhodnější a bezpečnější doba. Nehodí se to na pracovní poradě, v obchodě nebo na ulici. Ale někde, kde nás nebude nikdo rušit a kdy budeme mít čas se ponořit do sebe, do své citlivosti a nechat vyvstat na světlo své niterné prožívání. Ideální je tento proces dělat s někým, kdo není v danou chvíli spouštěčem a komu jsme ochotni se otevřít a kdo nás láskyplně vyslechne a vytvoří bezpečný prostor důvěry a otevřenosti.


Naše emoční zátěže chtějí být vnímány a pociťovány. V momentu, kdy je cítíme, je také vnímáme, a tak se začínají měnit. Jestliže se tomuto procesu budeme věnovat, pomůže to tehdejší zážitek dokončit a zpracovat, a zároveň to bude rozvíjet i naši osobnost a osvobozovat nás od starých ran. Proto je dobré se věnovat našim starým ranám. A když přijde nějaký spouštěč, můžeme obrátit svoji pozornost laskavým, přijímajícím a pečujícím způsobem k sobě. Pro tuto činnost využívám terapeutického přístupu, který se jmenuje "Focusing", který založil Eugen Gendlin, žák slavného Carla Rogerse. Fragmenty tohoto přístupu jistě využívá i paní Dittmarová nebo Peter Levin při zpracovávání traumatických zkušeností a zvládání disociací (oddělení určitých částí emočních obsahů od vědomí) nebo neschopnosti vnímání své tělesnosti.


Je vhodné si osvojit přístupy emoční hygieny. Jedná se o součást psychohygieny, která je vhodná pro udržování psychické pohody a vnitřní stability (dostatečně kvalitně spát, zdravě jíst, dostatečně se hýbat, uspokojovat své nižší a vyšší potřeby, mít jasno v prioritách a hodnotách, dobře hospodařit s časem, dodržovat určité denní rytmy či harmonogram, umět relaxovat atd.). Mezi to bych zařadil i práci s emocemi. Už na základní škole by nás měli učit, jak se o sebe emočně starat, jak mít k sobě vlídný a laskavý přístup, jak se vyrovnávat s určitými zátěžovými situacemi a jak pracovat se stresem. To také souvisí s tím, že pocity by měly být chápány jako něco zdravého a přijatelného. Měli bychom se učit, jak druhým lidem i sobě empaticky naslouchat. Měli bychom se učit, jak správně vyjádřit svůj postoj, své přání a jak druhým nabídnout podporu. Jak pěstovat vztahy, jak jednat v konfliktech, jak mít pro sebe i druhé pochopení, aniž bychom se příliš vydávali všanc a obětovali se.


Měli bychom se učit, jak hospodařit se svojí energií, jak kultivovat naše pocity a jak být oporou pro druhé lidi. Mnoho lidí to neumí a domnívají se, že druhým pomáhá, když jim nabízí nevyžádané rady, když je hodnotí, analyzují, situaci zlehčují nebo se je snaží rozveselit. Záměr je dobrý a tyto postupy jsou v určité fázi procesu i přínosné, ale člověk, který trpí a je zahlcen svými emocemi, potřebuje především prostor na sdílení a vyjádření a potřebuje cítit přijetí a oporu v druhém. Že tu druhý pro něj je, že ho neodsoudí, vyslechne a vytvoří mu bezpečný a laskavý prostor pro vyjádření. Druhý nemusí ani moc mluvit. Spíš se jedná o postoj otevřenosti a přijetí, o možnost vytvořit intimní naslouchající prostředí, ve kterém může být vše řečeno. Takové prostředí, vnímavé vědomí, je samo o sobě léčivé. A díky účasti druhé osoby můžeme otevřít své zranění a společně nést tíhu, která se bude postupně rozplývat. Nejedná se o odbornou psychoterapii, ale o přístup a postoj, který může být vlastní nám všem. Někdy je třeba odborného přístupu psychoterapie, někdy si můžeme dát potřebnou oporu navzájem i bez nějaké erudice. Takový přístup a praxe by měly být součástí pravidelné psychohygieny, respektive emoční hygieny.


Strach a úzkost

Strach se od úzkosti liší v několika aspektech. Strach se vztahuje k přítomnému nebo budoucímu očekávání určitého nebezpečí nebo ohrožení sebe, blízkých lidí, jistoty, svobody nebo jiných hodnot, na kterých nám záleží. Pocit akutního ohrožení nebo ztráty může být reálný nebo domnělý (ve fantazii) a může vycházet z opakované nebo intenzivní zkušenosti vlastní nebo jiných lidí. Dochází zde k předjímání a přenášení svých představ a myšlenek na reálný svět. Důležité je, že strach operuje s konkrétními a často vědomými obsahy.


Naproti tomu úzkost je spíše mlhavá, jde o dlouhodoběji přítomný pocit ohrožení především bez jasného obsahu a objektu tohoto ohrožení. Připomíná svou kvalitou spíš tušení a vztahuje se k očekávanému ohrožení. Také se vztahuje k přítomnosti nebo budoucnosti a ohrožuje nás nebo naše primární hodnoty. Převážně souvisí s naším nevědomím nebo s neuvědomovanými obsahy. Může to být ještě nespecifikovaný a neuvědomovaný, nevykrystalizovaný strach.


Úzkost se také objevuje tehdy, když se nějakým obavám a ohrožením nechceme vědomě věnovat a zpracovávat je. Pak taková témata zatlačujeme do podvědomí a mohou se pak manifestovat jako úzkostné tlaky na hrudi s pocitem obtížného dýchání, strnulosti, vyšší míry tělesné stísněnosti, slabostí dolních končetin, s pocitem hluboké nejistoty a obav o sebe nebo jako záchvat panické ataky. V některých případech může být krystalizace úzkosti v podobě různých fobií. Úzkosti se však také dá naučit. Je spojena s výchovou, s přítomností úzkostných rodičů, s přísnou perfekcionistickou výchovou, s rozmazlováním atd.


Úzkost se také prohlubuje tím, že jsme v dětství často zažívali strach. Souvisí také s přítomností nebo s nepřítomností či s nejistou přítomností mateřské osoby. Dítě si v nejranějších dobách vytváří ke světu a k sobě vztah. Může zde docházet k tomu, že si dítě díky pečující, stabilní a laskavé přítomnosti mateřské osoby vytvoří vztah ke světu jako k bezpečnému a příznivému nebo nebezpečnému a nepříznivému místu. Vytváří si také obraz o sobě, že je v pořádku takové, jaké je, že je přijatelné a žádoucí. To vše, a ještě více skutečností ovlivňuje, zda bude mít člověk tendence k vyšší úzkostnosti a zda z něj bude spíše emočně stabilní nebo neurotičtější osobnost.


Obecně strach a úzkost fungují, podobně jako další emoce, na základě přirozené reakce na zdroj reálného nebo domnělého ohrožení.


Strach a úzkost se mohou zpevňovat (fixovat) na základě podmiňování, tedy tak, že se učíme modelováním (vidíme někoho, jak se něčeho bojí, krčí se, křičí, pláče, a my z toho odvozujeme, že zdroj či podnět je hoden strachu) nebo přijímáním informací o podnětu a budováním přesvědčení, že jev je hoden strachu. Těmito kognitivními imprinty (vtištěním do mysli) si vytváříme subjektivní realitu. Pokud se budeme pravidelně dívat na večerní zprávy, můžeme se začít světa bát víc, než by bylo vhodné a reálné. Vyzobáváme jen ty negativní informace, které jsou zhuštěné a emotivně naservírované. To nás neuvěřitelným způsobem ovlivňuje a omezuje naše kritické uvažování.


Naše očekávání zlého světa a neštěstí v něm nás zúzkostňuje a my se stáváme přecitlivělými na negativní aspekty světa. Často si můžeme obávané aspekty do světa promítat a přehnaně se určitým situacím nebo lidem vyhýbat. Tyto jevy však mohou být reálně obsažené ve světě. Nemusí to být projekce a domnělé přisuzování, ale objektivní realita. Svět je totiž nebezpečným místem a život je rizikové povolání. Ale soustředění se na tyto negativní aspekty nás zúzkostňuje a omezuje nás v prožívání života i v pozitivních aspektech a zbavuje nás svobody. Můžeme různé události přeceňovat, sebe zase můžeme podceňovat a podceňovat také můžeme naši sociální podporu, státní systém a další složky, které by nám případně mohly pomoci.


Strach a úzkost jsou stejně jako další emoce přirozenou součástí našeho života. Jsou pro nás životně důležité a mají za úkol nás chránit. Na druhou stranu strachy a úzkosti mohou být i chorobné a utkvělé. Stejně jako vše, čeho je moc, stává se škodlivým. Strach a úzkost mohou být naším dobrým rádcem a pomocníkem, ale špatným pánem. Stejně jako jakákoli extrémně prožívaná emoce.


Kdybychom necítili strach, stoprocentně bychom nepřežili. Strach, tedy pud sebezáchovy, tendence k ochraně a opatrnosti jsou naší základní výbavou do života. A je to dar. Dar pro náš život. Pokud se v našem těle něco zvrtne, může se stát z našeho spojence strachu nemilosrdný tyran, který nás zotročuje. Hormonální změny, závislosti, katastrofické scénáře a obsedantní myšlenky uvrhnou naši svobodu a schopnost prožít plnohodnotný život do našeho soukromého vězení strachu a úzkosti.


Jakmile byl někdo v dětství citově, sexuálně, fyzicky či psychicky zneužívaný a týraný, nebo někomu byla odepřena láska a docházelo k těžkému trestání či šikanování, byl-li nucen podávat perfektní výkony nebo docházelo-li k dlouhodobé frustraci, může se u něj vytvořit jakýsi životní pocit strachu plný nedůvěry, pocitu studu, viny a méněcennosti. Potíže se samozřejmě mohou vytvořit i během života, kdy se sejdou určité životní krize nebo kdy je člověk dlouhodobě ohrožen a neuspokojen na různých úrovních. Pokud přijdu o ženu a děti, o práci a do toho mi zemřou rodiče, je to poměrně jasná vstupenka do krizového centra nebo psychiatrické nemocnice.


Míra stresu a nejistoty enormně vzroste a naše schopnosti přizpůsobit a bránit se změně se stane v jeden okamžik neúnosnou. Když naše obranné mechanismy nezvládnou nápor změn a ztrátu tolika životních jistot, naše mysl bude zaplavená a případně i traumatizovaná. Existují jistě psychicky odolní jedinci, kteří mají navíc potřebnou psychickou odolnost a "záchrannou sociální síť", ale takovýto nápor by zvládlo asi jen málo jedinců. I kdybychom trochu ubrali na intenzitě utrpení a na psychosociálním znejistění, stačilo by přijít jen o pár "životních" jistot během krátkého období a pro někoho by se pocit strachu, úzkosti a nejistoty mohl stát na nějaké období klíčovou emocí. Ale pojďme se vrátit k běžnějším situacím, a ne k tak paralyzujícímu strachu.


Každý z nás má z něčeho strach. Každý si zažil ve svém životě nějakou intenzivní situaci, trauma, sled těžkých situací nebo těžké vztahy. Každý z nás se bojí o svůj život, o ztrátu svých životních jistot, pokud by byly v ohrožení, o své nejdůležitější vztahy (rodiče nebo partnery) a o své zabezpečení (pracovní, finanční, o svůj domov). Někdo více, jiný méně. Ale každý se něčeho bojí. Vědomě nebo nevědomě. Nebo naopak: neznám nikoho, kdo by se ničeho nikdy nebál.


Pak tu máme speciální chorobné strachy a úzkostné poruchy (fobie, obsedantně-kompulzivní poruchy, panické poruchy atd.). Úzkosti jsou pocity tísně, nepohody a strachu z nejasného zdroje či důvodu. I když se údajně úzkost v mozku aktivuje v jiných částech než pocity strachu, věřím, že úzkost je "pouze" nevyjasněný a nepojmenovaný strach -ten, který si jasně neuvědomujeme (tedy pokud se nejedná o hormonální poruchu).


Úzkost je tedy neuvědomovaný strach nebo je také někdy zaměňována za stres. Někteří autoři úzkost a stres považují za různé jevy, někteří úzkost a stres pokládají za tentýž jev, což je revoluční a zásadní myšlenka pro naši hektickou, uspěchanou a vysokými ambicemi přeplněnou dobu. Pokud by distres (nepříjemný stres) byl úzkostí, většina lidí by tedy měla problémy s úzkostí. A naše doba by úzkost nepřímo podporovala a vyvolávala. Tlak na výkon, na pozitivní sebeobraz, na "dokonalost" a úspěch rozhodně vyvolávají stres a úzkost. Pokud by někdo, kdo souzní s ideály dnešní doby, nesplňoval kritéria úspěšného života a zároveň na nich stavěl, byl by vystaven ohrožení svého sebepojetí, pocitem nízké hodnoty, bezcennosti nebo silnou frustrací. Na jednu stranu by to dávalo smysl. V určitých aspektech určitě distres a úzkost mají stejné projevy a podobně se prožívají. Navíc fakt, že tam, kde je uvolnění a klid, tam není úzkost, dává této teorii za pravdu. Vždyť na úzkosti a strachy jsou vhodná také různá relaxační cvičení, imaginace nebo autogenní tréninky. Na druhou stranu relaxace a další uklidňující vlivy působí na zmírnění i dalších intenzivních a nepříjemně působících emocí. Proto bych tuto otázku rád nechal otevřenou. Bude však vhodné se na úzkost podívat hlouběji, abychom jí lépe porozuměli.


V naší společnosti panuje ideální představa, že člověk by neměl cítit úzkost. A proto místo slova úzkost a strach říkáme, že jsme nervózní, že jsme ve stresu, cítíme napětí nebo zmatek. Jako by to byl projev nepřijatelné slabosti. Ale není se čemu divit, když obdivujeme ideály síly, krásy, moci, výkonu a prestiže. Úspěšný člověk je přeci šťastný, bezstarostný a zdravý. Ale jelikož tyto ideály nás konfrontují s naší emocionální přirozeností, nastává konflikt mezi tím, co by mělo být, a tím, co je. Konflikt mezi prožíváním úzkosti a faktem, že tento pocit nechceme cítit. Nechceme se cítit slabě a bezmocně. A nechceme ani dávat svému okolí najevo, že cítíme úzkost, aby si o nás něco nepomyslelo, nepochybovalo o nás, nepomlouvalo nás nebo jen se nebavilo na náš účet. Pak bychom se mohli za sebe stydět proto, že jsme horší, než chceme být, než bychom měli být nebo proto, že jsme horší, než jsou ostatní. Tedy dle toho, jak se ostatní prezentují.


Sociální sítě, média a internet nám každý den servírují šťastné a bezstarostné tváře silných mužů a krásných žen. Podsouvají nám tak ideály, kterým je téměř nemožné dostát. Ukazují nám, co by mělo být běžné a čeho dosahovat. A pokud nemáme velký dům, luxusní auto a nejezdíme několikrát ročně na drahou dovolenou v Karibiku, možná to v nás probudí semínko pochybnosti o nás samých. Ale něco takového nechceme připustit. A proto se můžeme snažit něco takového necítit.


A úzkost je pocit, který je obavou nejasného charakteru a příčiny. Není se čemu divit, že konflikt mezi ideály a realitou vzbuzuje úzkost, protože nám ukazuje, že jsme horší, než bychom měli být. To si nepřipustíme, protože bychom o sobě pochybovali a narušovali si tak svoji vnitřní pohodu, a tak cítíme úzkost, které nerozumíme. Nebo spíš její projevy, jako je tlak na hrudi, stres a napětí, máme zažívací potíže, jsme unaveni a naše pozornost je roztěkaná. Možná špatně spíme, pocity nepohody zaháníme pivem nebo sportem. Před příčinou úzkosti i před úzkostí samotnou stále utíkáme, a tím ji ještě posilujeme.


Psycholožka Verena Kast tvrdí, že ve chvíli úzkosti člověk jakoby zhloupne, dochází k dočasné ztrátě identity nebo rozpadu osobnosti. Nejde o patologickou reakci, ale o chvilkové "vypnutí" jiných psychických "systémů". Podobně jako při trávení velkých porcí jídla se odkrvují nepotřebné periferie našeho těla a energii odčerpává o něco více zažívací soustava.


Úzkost je určitá forma vzrušení či podráždění. Je to reakce na reálnou nebo domnělou situaci, kterou nejsme schopni zhodnotit, a ve které nejsme schopni jednat tak, jak jsme zvyklí. Necítíme se být na situaci připraveni. Kdykoli cítíme úzkost, začneme se snažit s tímto stavem něco dělat -mobilizuje nás to totiž k aktivitě, i když ne třeba konstruktivně. Můžeme se chovat a cítit jako malé dítě, které je ohrožené. Můžeme mít dojem ztráty autonomie a mít tendenci předat odpovědnost někomu jinému. Můžeme v zaplavení úzkosti prosit o radu a pomoc. V některých případech můžeme mít tendenci se zase lidem stranit a vyhýbat se jim.


Vztahy a různé situace nás zúzkostňují, protože vyvolávají nejistotu, potenciální konflikt nebo ztrátu určitých hodnot a zájmů. Na druhou stranu se díky vztahům můžeme učit své úzkosti zvládat, protože nám poskytují pocit opory a jistoty. Na úzkost mají velký vliv vědomé i nevědomé fantazie, které se zaměřují na blízkou nebo vzdálenější katastrofickou budoucnost. Fantazie se lepí na další fantazie, naše vnitřní promluva zesiluje "zaklínání" sebe sama a v obraze nešťastného konce (černých scénářů) úzkost akorát zesiluje.


Úzkost mohou plodit nejen naše fantazie, ale i sny, tělesné změny, poruchy mozku nebo hormonální či metabolická nerovnováha, dlouhodobá nemoc, znejistění vlastní identity či sebeobrazu, ohrožení osobních a životních jistot, vztahů a zdraví.


Když přichází strach a úzkost, chceme si od ní co nejrychleji pomoct a zbavit se těchto nepříjemných pocitů. Hrozí nám ztráta kontroly a ovládání reakcí. Vynořují se děsivé fantazie a cítíme ztrátu identity. To nás ohrožuje, a tak se potřebujeme ze situace co nejrychleji dostat.


Obvykle se úzkost týká možnost ztráty jistoty něčeho významného (zdraví, života, partnera, dítěte, zaměstnaní, svobody, majetku atd.) nebo neúspěchu (obava, že něco nezvládneme nebo nevydržíme). Vždy se podle autorky jedná o situaci komplexního mnohoznačného nebezpečí. A je jedno, zda se jedná o reálné nebo domnělé nebezpečí či ohrožení. Cílem pak může být buď nalezení nových jistot, nebo přijetí určité životní nejistoty a smíření se s tím, že život je proměnlivý a nejistý sám o sobě.


Relativizace důležitosti a nezbytnosti určitých hodnot nám může pomoci uklidnit se. Jinak relaxační, imaginativní nebo meditační cvičení napomáhají dostat se do stavu klidu, kdy můžeme situaci vidět z většího nadhledu a racionálněji. Konstruktivní přístup k úzkosti, pokud nás neparalyzuje nebo se neproměňuje v paniku, je konfrontace s ní. Pokud se odvážíme úzkostí projít, postavit se jí a překonat ji, posiluje nás to a úzkost můžeme tímto způsobem časem přemoci (alespoň v té oblasti, kterou jsme si již úspěšně prošli). Můžeme tak zažít korektivní zkušenost, která nás posílí.


Některé úzkosti souvisí se ztrátou vlastní hodnoty, když se před někým shodíme nebo ztrapníme, pak vyvstanou na povrch naše slabosti nebo "nedokonalosti". Můžeme si připadat (sociálně) zničeni a zostuzeni. Úzkost se může stupňovat až v paniku. A když se to stane, už nemusíme mít žádné úzkostné fantazie. Vyvstává totiž pocit, že pro nás není žádná budoucnost, že už nic nebude, a přítomnost se stává hrozivou. Je to strach ze smrti a zániku. Můžeme v takovém případě vidět obrazy naší likvidace, pohlcování nebo rozplývání se v nicotě. Verena Kast zdůrazňuje, že: "tyto úzkostné fantazie za normálních okolností projikujeme nebo delegujeme".


Takže máme dojem, že hrozby, nemoci a smrt se nás netýkají. Týkají se "jiného" státu, jiných lidí, jiných bytostí. Často na svoji smrtelnost nemyslíme a žijeme si tak, jako bychom byli nesmrtelní. To není nic jiného než vytěsňování našich největších obav mimo naše vědomí. Ale i tak nás úzkosti a strachy vrací zpátky do reality. A někdy realitu naopak zveličují a dramatizují.


Můžeme se tedy naší úzkosti vyhýbat a utíkat tak od ní. To může roztočit spirálu úzkostného vyhýbavého chování končící i obsedantně-kompulzivní poruchou. Můžeme se také tvářit, že nic necítíme a úzkost si nepřiznat. To zase může vést k psychosomatickým problémům nebo k hyperkompenzaci (půjdeme do těch situací a povolání, které jsou nebezpečné). Trvalé ocitání se v nebezpečných situacích může vypínat nebo tlumit signální funkci úzkosti. Další snahou může být převzetí kontroly na základě prevence. Jedná se o tendenci kontrolovat nebezpečí. Připravujeme se, děláme opatření a předvídáme. Tím se chráníme, ale vytváříme tak sekundární úzkost, která omezuje náš život a naši pohodu v něm. Obecně se jedná o závažnost a reálnost nebezpečí. Jak bylo řečeno, strach a úzkost nás chrání. Přehnaná úzkost z pavouků a zabezpečovací chování, kterému se každý den věnujeme, jsou jistě projevem patologie. Naopak chráněný sex nebo mytí rukou před jídlem jsou jistě racionální ochranou.


ZDE si zakupte knihu