CO POTŘEBUJEME K ŽIVOTU, abychom byli ŠŤASTNÍ?

V životě je mnoho způsobů, jak naplnit své potřeby. S potřebami se rodíme a s potřebami také umíráme. Jsou s námi bytostně spjaté stejně jako pocity a myšlenky. Naše potřeby nám říkají, co nám chybí a čeho máme nedostatek. Motivují nás, pudí nás, cítíme frustraci a celou řadu emocí, když nedojde k jejich naplnění. Nechtěl bych se dneska bavit o klasických konceptech potřeb (např. Abraham Maslow) a nechci se věnovat ani základním fyziologickým a biologickým potřebám. Rád bych se podíval na to, co nám brání a pomáhá být v životě šťastní z hlubší perspektivy. Řeč bude o absenci a existenci smyslu v našem životě, vztahů, zakořenění, smíření, harmonie a zdraví.

SMYSL

V našem životě potřebujeme smysl, abychom byli šťastní a zároveň, abychom dokázali lépe snášet utrpení. Pokud vidíme smysl v životě, lépe se nám přijímají těžkosti a bolesti. Dokážeme lépe přijmout věci, když jim rozumíme. Smysl nám dává řád a je jako světlo, které osvětluje temnotu a vyvádí nás z chaosu. Pokud bychom žili v existenciálním vakuu, kde nic nedává smysl, vše je nahodilé, bez principů a zákonitostí, potkali bychom se se silnou existenciální úzkostí. Mohli bychom být apatičtí, rezignovaní a depresivní. Smysl nám dává sílu a odhodlání. Dává nám naději, že na tomto světě nejsme zbyteční a dává nám chuť žít.

Někdy stačí být prostě jen užiteční, přispět svou troškou ku prospěchu druhých. Konat dobré věci. Být užitečný je samo o sobě smysluplné, ať už děláme velké věci nebo jen maličkosti. Můžeme druhým pomáhat. Můžeme tvořit a něco zlepšovat. Chránit druhé a hodnoty, na kterých nám záleží. Spojovat lidi a dávat jim naději. Můžeme jít kupředu a stát se vzorem pro druhé, jít příkladem. Můžeme dělat smysluplné věci, které budou třeba hodnotné jen pro nás samotné, ale mají nadosobní přesah. Když něco budujeme, můžeme v tomto světě zanechat odkaz. Může jít o malé věci, nápady, tvorbu všeho druhu. Nebo o skvělé nápady a tvorbu převratných věcí, komunit a organizací, které pohnou světem. Každý je nadaný a motivovaný k jiným činům. Někdy je jen třeba slyšet hlas v našem nitru, který nám našeptává, kam a za čím máme jít. Někdy je to přímo srdce rvoucí křik, který kdybychom neuposlechli, stáli bychom sami proti sobě. Taková zrada sama sebe může být velmi bolestným zklamáním. 

Lidé, co mají jasno v tom, co je jejich poslání, dokáží žít i přes nejrůznější těžkosti. Dostávají rány osudu i z vlastního přičinění, ale mohou se lépe zvednou ze země a jít dál. Smysl v životě nám pomáhá překonat temnotu a posiluje naši vůli. Je součástí tzv. "nezdolnosti", resilience, duševní odolnosti. Smysl v životě nám dávají také naše hodnoty – to, co je pro nás důležité, prioritní, posvátné. Osobní a sdílené hodnoty jsou pro nás jako kompas, podle kterého se orientujeme ve světě. Mohou nám odpovídat na otázky jako: Co je pro nás nejdůležitější? Kvůli čemu tu chceme být? Kým se chceme stát? A jakými chceme být. Kam jdeme a proč?

To souvisí i s vizí. Naše osobní, rodinná nebo profesní vize nám dává směr a obraz budoucnosti. Vize je sen, který chceme naplnit. Je to vzdálená meta, za níž stojí jít. Klidně roky i desetiletí. Je to něco velikého, hodnotného, hluboké ho či výjimečného, co nám jen tak nespadne do klína. Musíme se o realizaci vize zasloužit. Díky vizi a poslání víme, kam směřujeme, proč tam směřujeme a kým chceme být. Jsou součástí naší identity. Je to slib a smlouva sama se sebou. Čemu zasvětíme svůj život? Co opravdu stojí za to, abychom žili? Jak může vypadat naše seberealizace? Co nás dostává do stavu naplňujícího plynutí (flow)? Co nás naplňuje láskou a krásou? Při čem zapomínáme na všechny bolesti a nezdary? Kvůli čemu bychom chtěli i bez nároku na odměnu dobrovolně vstát z postele a dělat to opakovaně? Musíme najít smysl našeho života, který v nás bude zapalovat oheň. Oheň života. Abychom opravdově žili a nejen přežívali. Aby život nebyl jen těžkostí, povinností a nudnou rutinou. Ale abychom kvetli a cítili hluboké naplnění.

VZTAHY

K naplněnému a šťastnému životu potřebujeme kvalitní vztahy. Bez kvalitních vztahů jsme jen vyschlá nádoba. Stín bez duše. Jsme přežívající, který lapá po dechu. Ze vztahu se rodíme a vztahy žijme až do smrti. Jsme sociální bytosti a hluboce strádáme, pokud bychom měli dlouhodobý pocit, že jsme v životě sami. Je v pořádku být někdy sám, rozjímat a odpočinout si od druhých. Na druhou stranu vztahy bytostně potřebujeme. Vztahy nás vyživují, utváření, posouvají a případně i transformují. Se vztahy souvisí opora, schopnost komunikace, konfrontace, uspokojování dalších potřeb (uznání, pomoc, láska, sdílení a vzájemné obohacování).

Vztah je základní jednotkou života. Vztah a vztahování se ke komukoli a k čemukoli je symbolem života. Vztah sám o sobě může léčit naše zranění, uzdravovat, vyživovat a napravovat špatné minulé zkušenosti. Mnoho lidí potřebuje opakovaně zažít tzv. korektivní zkušenost, protože některé dávné nebo přítomné vztahy byly příliš zraňující, nejisté, nedostatečné nebo neexistovali. Pak nám chybí i základní pocit přijetí, lásky a souznění. To může mít vliv na pocity nejistoty a nedůvěry v život a druhé. Můžeme pochybovat o sobě a trápit se nízkým sebevědomím, protože si někde v hloubi duše můžeme myslet, že nejsme dostatečně hodnotní, chtění a vítaní. A někdy si tyto stará "prokletí" znovu potvrzujeme vlastní nevědomou provokací druhých, aby nám potvrdili naší temnou víru v život a sebe (nestojím za nic). Nedůvěra a bolest se pak mohou stávat krutou jistotou a známým domovem.

Udržovat a pěstovat vztahy je však také náročné a jsou to právě vztahy, které z nás vytahují naše démony. Když dlouhodobě sdílíme své životy s druhými, mohou se v nás otevřít hluboké rány, strachy a stíny. Milostné vztahy jsou náročnou disciplínou, kdy po nějaké době už nejsme schopni být pouze milí, chápaví, obětaví a vyrovnaní. Narážíme na svá hluboká přesvědčení z dětství, svá "kuří oka", pochybnosti, potřebu se vymezit a přizpůsobit, dominovat a podřizovat se, konfrontace svých představ a ideálů apod. Naše nevědomí hluboce probublává právě skrze vztahy, a proto jsou hluboké osobní vztahy velikým učitelem. Tedy pokud tuto lekci budeme chtít přijmout.

Zároveň bez vztahů je život prázdný a marný. Jsme zvyklí, že si spoustu věcí zařídíme sami, máme k dispozici nekonečné množství zábavy a rozptýlení, můžeme v dnešní době skoro cokoli. A někdy si můžeme myslet, že druhé ke svému štěstí nepotřebujeme. Otázka je, co by se stalo, kdybychom se ocitli sami na pustém ostrově, bez kontaktu, bez internetu a všech možných sociálních sítí. Pak bychom ucítili (kromě strachu o sebe a o přežití), že nám něco hluboce chybí. A tím je blízkost, sdílení, pochopení, láska, ocenění, dotyk a vztah.

ZAKOŘENĚNÍ

Zakořenění je základ všeho. Máme svoje počátky, svoji identitu, své kořeny. Narodili jsme se svým rodičům. Je dobré vědět, že jsme se tu nezjevili ze vzduchoprázdna. Je dobré vědět, kdo byli naši rodiče, kde bylo naše rodné místo, kde máme svůj domov a co nás utvářelo. Je důležité umět stát pevně na zemi a být si vědom, odkud pramení má síla. Kořeny jsou moje ZDROJE - fyzické (tělesné, finanční a prostorové), duševní (vůle, seberegulace, smysl...) a sociální (vztahy a opora). Můj domov a mí přátelé, mé poslání, hodnoty a má identita mě koření ve světě a tím mi dává možnost se odrazit, zvlášť když jsme v krizi. Ze vzduchoprázdna se neodrazíte. Ve vzduchoprázdnu není nic, a proto je těžké z něho začínat. Je dobré umět být i v dočasném a nahodilém "vzduchoprázdnu" - umět přijímat změny, nejistoty, poradit si s úzkostmi a depresemi. Ale vše je jednodušší a zvladatelnější, když jsme zakořenění. Naše nohy pevně stojí a zároveň svým rukám mohu dovolit, aby plynuly s větrem. 

Naše kořeny jsou pevně ponořeny do půdy, ze které čerpáme živiny, zatímco naše větve a listy čerpají energii ze slunce a vzduchu. Není dobré být vyvrácený strom nebo strom bez kořenů. Takový strom neví, kdo je, proč tu je a není napojený na životodárnou energii hmoty a minulosti. Někdy je nutné si svojí "minulost" a "přítomnost" zpracovat a uzdravit, aby nás nestahovala dolů a neničila nás (např. změna vnitřního nastavení negativních schémat, nové korektivní zkušenosti a práce s nevědomými vzorci mysli). V tomto případě by se jednalo o "překořenění" pomocí psychoterapie. Někdy je třeba kořeny posílit a dovolit si spolehnout se na ně. Někdy je třeba vybudovat si své zázemí, abychom měli kde spočinout. Je to téma bezpečí, jistoty, důvěry a stability. Zvlášť, když v nás nebo mimo nás zuří bouře.

SMÍŘENÍ A PŘIJETÍ

V životě se setkáme s věcmi a jevy, které příliš neovlivníme. Buď se už staly nebo nemáme schopnost a vliv je změnit. Každý z nás se setkává s tím, že něco je "větší" než my. A s pokorou je třeba to přijmout, i když se nám nechce. Možná není ještě správný čas. Možná je dobře, že se něco nestane (i když si myslíme opak). Někdo nám zemřel, opustil nás, o něco jsme přišli. Pak truchlíme, litujeme ztrát a je těžké se smířit s tím, co není. Mohli jsme mít naděje, přání a očekávání. A pak se věci nestaly tak, jak jsme chtěli. Je třeba se smířit s tím, že věci nebudou vždy takové, jak si přejeme. Schopnost přijetí je dovednost, která se dá cvičit. Je velmi užitečná a pomůže nám, abychom příliš neulpívali na tom, co už neovlivníme. Je moudré rozlišovat mezi tím, co můžeme a co nemůžeme ovlivnit. A moudré je také to, když víme, do čeho bychom se neměli vměšovat, i když mám moc to ovlivnit. Cesta přijetí nám dává možnost volně dýchat. Pouštění je cesta osvobození a možnosti se otevřít novým věcem. Ulpívání na věcech, které je lepší přijmout, je cesta ustrnutí a uzavření. A proto není životaschopná. Aby život proudil, je třeba umět věci pouštět, truchlit a přijímat realitu (zvláště své pocity).

Přijetí je podobné aktu lásky. Přijímání pracuje s podobnou energií jako milovat něco či někoho. Je to forma otevřenosti a akceptace. Nepřijímat může znamenat, že odmítám. Odmítání bolí a může zraňovat, pokud jsme na odmítání z různých důvodů citliví. Můžeme se pak cítit nemilovaní a nehodnotní. A když odmítáme něco nebo někoho jiného, je to forma nesouhlasu. Je ale třeba někdy něco odmítnout, protože to může být odporné, bolestivé, nebezpečné nebo jen nechtěné. Můžeme mít dobré a zdravé důvody k tomu pěstovat své hranice vůči druhým a světu, který nás někdy může chtít využít a zranit. Na druhou stranu je potřeba umět i přijímat. A přijímání – hluboké, bytostné, absolutní – je umění, které osvobozuje. Někdy může být velmi léčivě radikálně přijmout to, co opravdu už nelze změnit. A proto potřebujeme svobodně a vědomě umět obojí. Dávat hranice, odmítat a prosadit se na jedné straně, a zároveň umět pokorně přijímat na druhé straně. To je základ harmonie.

HARMONIE

Harmonie je rovnováha mezi svými protiklady. Svět se skládá z protikladů. Všichni se nadechujeme a vydechujeme. Přijímáme potravu a vylučujeme. Jsme aktivní a odpočíváme. Rodíme se a umíráme. Jsou to zákonitosti života. Život je pohyb i zastavení. Tato dynamika "mezi" je život. Život je proudění a změna. Pokud jsme pouze aktivní, vydáme se, zkolabujeme a umřeme. Pokud se jen válíme, nic neděláme, neposouváme se a jsme strnulí, čeká nás úpadek a také umřeme (duševně nebo fyzicky). Není to o jednom nebo o druhém. Není to o tom, že jen přijímáme nebo jen dáváme. Je to o obojím ve své zdravé rovnováze. Jen tak můžeme žít. V přiměřeném "mezi". Potřebujeme oba póly a jejich střídání. To je život. Vyjadřování sebe i naslouchání druhým. Aktivní tvorba i pasivní vnímání. Sport i spočinutí. Práce i nicnedělání.

Pokud jsme workoholici a perfekcionisti, zaděláváme si na problém. Můžeme svůj organismus vyčerpat, vyhořet a mít psychosomatické problémy. Když budeme jenom ležet a koukat na seriály, naše tělo se pomalu bude rozkládat a vypovídat své životní funkce. Když budeme žít jen v tvrdé realitě, plnit své povinnosti a zapomeneme na sebe, zhroutíme se a můžeme skončit s depresí. Pokud budeme žít jen ve svých snech a představách, vzdálíme se reálnému světu a tento svět se svými důsledky nás dožene a přitlačí do kouta. Nejrůznější psychosomatické a neurotické potíže jsou duševní nemoci z nerovnováhy. Příčinou může být hluboký dětský deficit v oblasti nenaplněných potřeb, duševní trauma nebo zaseknutý vnitřní konflikt.

Neuróza je fixace a ustrnutí v některém z extrémních duševních pólů, který je (vědomou nebo nevědomou) hyperkompenzací utrpení. Neurotici buď žijí v extrémní rigiditě (svých přání a snů, zkostnatělých kompenzací a obranných mechanismů, závislostí a disociací svých traumat) nebo tyto extrémní póly střídají (totální svoboda x totální závislost, všechno je mi jedno x nic mi není jedno atd.). Neznají balanc, neznají rovnováhu, jsou mimo plynulé proudění na středu škály Gaussovy křivky. Psychotici mají zase jako svoji obranu být mimo realitu, když je realita příliš těžká, nezpracovatelná a ohrožující. Jim jejich obranné mechanismy příliš nefungují a jsou jakoby obnažení, bez kůže. Nedokáží filtrovat realitu zdravým způsobem, a proto psychotici naopak potřebují postavit základní obrany, aby se mohli regulovat a neutíkat před sebou a realitou do bludů a halucinací. Hraniční klienti stojí někde mezi světem neurotiků a psychotiků. Někdy nejsou schopni regulovat svoji bolest, pocity ohrožení a nejistoty. Potřebují oporu, pochopení, přijetí a vědomí, že druhý unese jejich extrémní výkyvy. Někdy jsou rigidní, někdy zase impulzivní a sebedestruktivní, protože se sami ve své bolesti topí. Život v extrému přináší potíže a umění harmonie je významným principem pro fyzické a duševní zdraví.

UZDRAVENÍ A ZDRAVÍ

Abychom byli šťastní a spokojení, je dobré cítit se zdravý. Pokud v nás sídlí různá zapouzdřená nebo syrově obnažená traumata, kvalita našeho života může být mizerná. Hodně věcí se může točit kolem ochrany před retraumatizací nebo může být vynaloženo hodně energie, aby bolest a existence traumatu byla vytěsněná do nevědomí. Je třeba, abychom nějak fungovali. A není příjemné, když se neustále cítíme ohroženi, zranění a mimo sebe. Práce s traumatem je třeba zpracovat psychoterapeuticky, v bezpečném prostředí a dle tempa a možností klienta.

Naše životní zkušenosti v nás mohou vytvořit různé bloky, které pak zmenšují naší životní pohodu a svobodu. Omezují nás a přidělávají nám starosti. Pokud je "bloků" příliš a jsou silné, mohou nás vymezovat ze společnosti a my pak můžeme strádat. Můžeme se vyhýbat různým lidem, situacím, zkušenostem a pocitům. Můžeme mít úzkosti a fóbie. Můžeme si snižovat své sebevědomí tím, když neděláme, co bychom chtěli a potřebovali. Můžeme se stydět a cítit se provinilí, když myslíme na sebe, a ne na druhé. Nebo když neděláme v životě to, co po nás v dětství chtěli rodiče. Můžeme se podřizovat autoritám nebo naopak nenechat vůbec nic a nikoho, aby nám kecal do života. Pak můžeme mít strach důvěřovat a otevřít se druhým a životu. Možná máme blbé životní zkušenosti a mnohokrát se nám vymstilo důvěřovat druhým. Můžeme mít za sebou hodně zranění, zklamání a zrad. Proto je "lepší" se uzavřít, nedůvěřovat a nenechat si ublížit. Na druhou stranu pak ustrneme, uzavřeme se a blokujeme život v nás.

Můžeme své potřeby a potíže různě kompenzovat. Sportem, alkoholem, cigaretami, filmy, sexem, prací apod. Nezdravé kompenzace jsou únikové tendence, abychom necítili to, co se právě děje (strach, hněv, smutek, lítost, touhu, nudu, stud atd.). Utíkáme od sebe a můžeme si pak chvilku myslet, že se máme fajn a že není co k řešení. Ale pokud je problém či frustrace dlouhodobá a hluboce zakořeněná, neseme si jí stále s sebou. To, co máme vytěsněné nebo potlačené nás stejně stále nevědomě ovlivňuje a ve své síle se projeví, když to nebudeme čekat. Jakmile vypneme svoji kontrolu a dostaneme se do své slabosti a křehkosti, cítíme, co v nás opravdu je. Anebo budeme tak perfektní a důslední ve svých obranách, až si z toho časem vytvoříme psychosomatické onemocnění nebo depresi.

Je třeba se otužovat. Vycházet postupně ze své komfortní zóny. Konfrontovat se se svým nitrem a s laskavostí a upřímností vnímat to, co v nás opravdu je. Je to cesta k našemu pravému já. Příliš dlouho si hrajeme na někoho jiného. Příliš dlouho se snažíme zavděčit druhým. Příliš často a křečovitě následujeme nerealistické ideály. Na úkor svého nitra, autentického prožívání a laskavosti vůči sobě. Cesta úzdravy je cesta psychoterapie a soucitného vztahu vůči sobě. Chce to někdy odvahu, upřímnost a odhodlání. Není to jen tak, odlupovat vrstvy cibule naší duše. Ale stojí to za to. Můžeme v sobě odhalit poklady a krásy, které byly s našimi stíny a bolestmi společně pohřbené. S prací na sobě, s uvědoměním si své opravdovosti a léčbě svých zranění můžeme dojít k větší vyrovnanosti, spokojenosti a lásce. Budeme k sobě ohleduplnější, chápavější a zároveň odolnější a sebevědomější. Nebudeme se muset tolik zahlcovat a stresovat. Takže budeme žít i zdravější a naplněnější život.