Proč dlouhodobé POTLAČOVÁNÍ POCITŮ ničí kvalitu života a co práce s pocity přináší?

Emoce jsou kořením a barvou našich životů. Bez pocitového prožívání bychom byly jen suché, nudné a apatické bytosti bez vitality. Dávají nám ochutnat bohatost různorodých prožitků a pomáhají nám s uvědoměním toho, co se v nás a kolem nás odehrává. Díky emocím jsme také schopni rychle reagovat na podněty, a to zpravidla mnohem rychleji, než to dokáže myšlenková analýza. Naše pocity mají tedy informační a motivační charakter. To díky pocitům a jejich prožívání jsme schopni a ochotni něco dělat nebo se k něčemu intenzivně vztahovat. Ale co se stane, když své pocity ignorujeme, nechceme a potlačujeme? Co se může stát, když emocionální část nás samých odřízneme od našeho prožívání a odsuneme je tak do nevědomí? 

Než se pustíme do následků popírání a vytěsňování emocí, je dobré si uvědomit, že naše potřeby přirozeně vyvolávají určité emoce, které pak s námi hýbou. Když je nějaká potřeba neuspokojena, toužíme po tom, čeho se nám nedostává. Cítíme hněv, strach nebo frustraci, když na cestě za uspokojením naší potřeby stojí překážka nebo ohrožení. Cítíme smutek, když naše potřeba nemá vhodný objekt uspokojení nebo když objekt uspokojení zmizí (např. stesk po partnerovi). Cítíme radost a uspokojení, když dosáhneme své potřeby (cíle) apod. Emoce k našemu životu prostě patří a díky nim se cítíme živí. Lidé, kteří mají problém vnímat a prožívat emoce, se mohou cítit prázdní, bez vůle, úzkostní (když emoce potlačují nebo se jim vyhýbají) a často i bez smyslu života.

Naše pocity jsou formou energie, která nás mobilizuje a přibližuje nebo stahuje ze světa a od určitých objektů. Na základní úrovni máme pudy a instinkty, které tuto funkci vztahování také zprostředkovávají, ale na vyšší úrovni je to bohatá škála pocitů, které námi hýbou. Myšlenky oproti pudům a pocitům tuto sílu samy o sobě nemají. I když myšlenky jsou také druh energie, samotná myšlenka, která nevyvolá emocionální odezvu, s námi prostě nepohne. A i proto jsou emoce pro nás tak důležité. 

Emoce nás tedy motivují (hněv, radost, strach apod.), naplňují nás (radost, slast), pomáhají nám vyhnout se nepříjemným a škodlivým věcem (pocit hnusu, strach a úzkost nás ochraňuje), pomáhají nám vyhnout se sociálnímu odsouzení a chybám (stud a vina) a motivují nás k tomu, abychom replikovali příjemné zážitky (radost, pocit štěstí a naplnění).

Některé psychologické a psychoterapeutické směry dělají chybu, když si myslí, že naše emoce spouštějí výlučně naše kognitivní funkce (paměť, myšlenky a představy). Mají samozřejmě pravdu, protože naše negativní nebo pozitivní myšlenky ovlivňují a vyvolávají určité pocity. Ale funguje to i naopak. Naše vědomé nebo potlačené (nevědomé) pocity, nálady, traumata, frustrace, ale i nemoci a bolest jednoznačně ovlivňují naše vzpomínky, myšlenky a představy. Jedná se spíše o vzájemné ovlivňování, které se může cyklit a fixovat v duši člověka. 

Pokud jsme si vědomi svých pocitů (stejně jako čehokoli jiného), pak s nimi máme kontakt a můžeme s nimi díky tomu pracovat. Může být sice nepříjemné nebo pro někoho i nepřijatelné některé pocity prožívat, a proto se jim také můžeme chtít vyhnout nebo je potlačit. Avšak prožití emocí je lepší a zdravější, než je potlačováním kumulovat a ukládat do nevědomé mysli, kde stále žijí. To, co je v našem nevědomí, nás totiž nevědomě ovlivňuje a manipuluje s námi. Stejně jako vytěsněné trauma a nepřijatelné vzpomínky nebo myšlenky. Když si něčeho totiž nejsme vědomi, může to mít vliv na náš život, aniž bychom to reflektovali. A když něco nereflektujeme, nemáme nad tím moc. Naše nevědomí je plné obsahů, které z nějakého důvodu nechceme nebo zatím nemůžeme či neumíme sami integrovat. A to bez prožitku a bez citlivého zpracování není ani možné. Pokud to, co nás z nevědomí negativně ovlivňuje, zpracujeme a integrujeme, už nás daná věc nebude nevědomě manipulovat a může být pak součástí vědomé zkušenosti, která už tolik v duši nebolí a nehnije. 

Arthur Janov, zakladatel primární terapie zaměřené na nejranější traumata a deficity, říká, že pokud náš "potlačovací systém" funguje, jak má, můžeme být plni bolesti, aniž bychom strádali. Strádání je vědomou složkou bolesti. Můžeme si tedy uvědomovat neklid nebo mít náladu pod psa, aniž víme proč. Naproti tomu člověk schopný opravdového uvědomění bolest prožívá a ví, proč a kde se v něm bere. Ví to, protože má přístup ke svému nevědomí. Člověk, který své pocity prožívá, strádá mnohem méně. Je tedy dobré pocity prožít a zpracovat. A pokud jsou pocity příliš silné nebo zahlcující, určitě je vhodné své pocity "odžívat" a integrovat pod psychoterapeutickým vedením. 

Možná si nejste jistí, zda má význam babrat se ve svých pocitech a nepříjemnostech. Je pravdou, že zabývání se pocity není vždy příjemné a osvěžující. Ale nese to své plody! Totiž člověk, který se otevře sám sobě a je schopný být se svými pocity, je mnohem svobodnější, upřímnější a láskyplnější. A může pak lépe pracovat se svými niternými "kostlivci", kteří by jinak opakovaně a dramaticky vyskakovali a ničili tak kvalitu vlastního života. Nebo by potlačené či vytěsněné emoce a myšlenky chronicky hnily v naší duši a ta by se stala neurotickou.

Je zvláštním paradoxem, že se nevědomé bolesti nelze opravdově zbavit jinak než tím, že si ji prožijeme znovu. Tuto bolest jsme totiž nikdy neprožili úplně nebo z nějakého důvodu nebyla dostatečně integrovaná do naší duše. Zůstala v nás uchována, abychom jí mohli čelit, až k tomu budeme mít dost sil. Opakem prožívání a uvědomování našich emocí a bolestí je neustále rozptylování, potlačování nebo otupování (zábavou, prací, povídáním, alkoholem, cigaretami, léky, hrami a čímkoli, co nám pomáhá necítit to, co je v nás). Pokud budeme opravdu důslední v popírání našeho nitra, dřív nebo později se u nás může rozvinout závislostní, úzkostná nebo depresivní porucha.

Krátkodobé potlačování může být vhodná dovednost, pokud by nás v nevhodnou situaci emoce příliš zahltily nebo vyvolaly destruktivní reakci (napadení člověka, impulzivní rozchod s partnerem, pláč na poradě vedení apod.). Někdy je lepší si zpracování svých emocí nechat na vhodnější chvíli, kdy máme na sebe čas, jsme v bezpečném prostředí a můžeme si dovolit ponořit se do hlubší úrovně své duše.

Na druhou stranu dlouhodobé potlačování emocí může vést

• k celkovému oploštění našeho života (anhedonie),
• ke zmatenosti a neporozumění sobě samému (nevím co a proč cítím; nevím, co chci a co nechci; zmatek v hodnotách, potřebách a prioritách),
• k neurotizaci osobnosti (psychopatologie),
• k vytvoření přetlaku a následného vybuchnutí emocí v nevhodnou chvíli,
• k prohlubování úzkostnosti (úzkost jako zástupná emoce a obrana před autentickým prožitkem).

Nic z toho nevede ke zdravému psychickému způsobu života a ke zvýšení kvality života. Každý potlačený pocit totiž naše napětí zvyšuje a odděluje nás od nás samých. Proto je vhodné a zdravé pravidelně pracovat se svými emocemi, když je jejich volání více či méně aktuální. Naše emoce můžeme vnímat přes naše tělo, přes naše nálady, přes naše myšlenky nebo chování. Pokud někdo nevnímá své emoce dlouhodobě, může mít své emoce oddělené (disociované) od svého vědomí, může trpět psychosomatickými problémy (tělesnými nemocemi nebo tělesnými symptomy bez organického nálezu) nebo ztratí schopnost vnímat radost a pocity naplnění. Také takový člověk nemusí být v kontaktu se svými životními záměry a smyslem života. Celkově potlačování emocí může vést k psychickým nemocem a psychiatrickým diagnózám. 

Neurotický proces může vznikat celou řadou potlačujících procesů, kdy se postupně oddělujeme sami od sebe a od svého pravého já. Stáváme se "neskutečnými" (falešnými) spíš než skutečnými (pravými, autentickými). Naše skutečné "já" jsou skutečné potřeby a pocity, které z nás vycházejí (nikoli náhražkové potřeby, závislosti, fixace a symbolická uspokojení).

Každé potlačování ve prospěch druhých, představ společnosti, požadavků a očekávání něco v nás dusí a zabíjí. Vnitřně a navenek pak neustále bojujeme a jsme v zajetí frustrací a nenaplněných hlubokých potřeb. Samozřejmě socializace je důležitá funkce společnosti, abychom spolu dokázali nějak žít, sdílet společné území, brali na sebe ohledy a nepozabíjeli se navzájem, ale musíme také počítat s tím, že naše "já" v procesu výchovy a socializace bude "znásilněno", přeprogramováno a případně traumatizováno. A proto je potřeba "vyléčit" si stará zranění, projevit a integrovat potlačené potřeby a pocity, abychom mohli žít více autenticky a svobodně.

Gestalt terapeuti mají hezké tvrzení, že člověk se cítí lépe, když si je vědom toho, co je. To platí samozřejmě i o emocích. A psychoterapie pak slouží jako podpora uvědomění toho, čemu se snažíme vyhnout. Tam, kde je uvědomění, tam následuje vyjádření a také možnost přijetí emocí, které díky tomuto procesu můžeme lépe integrovat. Člověk nemusí přesáhnout sebe sama pouze učením, sebezdokonalováním nebo produktivní činností, ale také skrze svou pravou přirozenost. Když jsem v kontaktu se svou pravou přirozeností, mohu růst. Musím dovolit své pravé přirozenosti, aby se projevila. Tomuto růstu je třeba akorát pomoci odstranit překážky (zábrany a neurotické bloky). Jak říkají gestalt terapeuti, růst se rodí z frustrace, objevování a z osobní zkušenosti. V prvé řadě je potřeba se dotknout své emocionální přirozenosti, objevit jí a zažít. To nás může posunout a díky zpracování toho, čemu jsme se vyhýbali a co jsme nechtěli cítit, se můžeme začít osvobozovat a uvolňovat tak proudění zabrzděné energie a vnitřního potenciálu.

Někdy se potřebujeme nejprve (emocionálně) "vyprázdnit", abychom se mohli něčím dalším nechat naplnit. Někdy nám v prožívání brání nadměrné přemýšlení a ruminace (neustále přežvykování myšlenek a problémů). Někdy právě přehnané myšlení (ale i povídání) může být obranou proti prožívání. Lékem by bylo právě na chvíli přestat myslet či mluvit a začít jen vnímat. A proto doporučuji lidem, aby jednak vnímali (a přijímali) své emoce, tak je i vyjadřovali (pokud mají přetlak). Oba přístupy učím na svých seminářích nebo individuálních konzultacích a z praxe vím, že jsou velmi užitečné a obohacující. Přeji vám, abyste byli a žili více v souladu sami se sebou a mohli žít naplněný život.