UŽ JSTE NĚKDY VIDĚLI DOSPĚLÉHO MUŽE PLAKAT?

Každý někdy máme potřebu vyjádřit své utrpení, neštěstí a smutek. Je přirozené projevit své emoce. Emoce k nám patří a jsou základním komunikačním prvkem, díky kterému si můžeme navzájem lépe rozumět a vcítit se do druhého. Emoce nám pomáhají také orientovat se a adaptovat se na změny. Proč je ale pro některé lidi tak těžké své emoce projevit? Proč je pláč stále vytěsňovaný z veřejného života a někteří lidé se za něho stydí? Má to mnoho důvodů. Pojďme se nejprve podívat na stručné pochopení funkce emocí. 

Je důležité vědět, co cítíme. Když nevíme, co cítíme, pravděpodobně můžeme být zmatení, nevíme tak trochu, kdo jsme a kam směřujeme. Emoce jsou našimi motivátory a pomáhají nám s rozhodováním. Díky emocím dokážeme vydržet u nějaké činnosti nebo od nějaké činnosti odejít. Díky emocím se dokážeme od nějakého objektu vzdálit nebo se k němu přiblížit. Emoce jsou jádrem našeho prožívání, jsou kořením a výživou našeho života. Díky nim máme pocit, že žijeme barvitý život. Emoce nás provázejí celým životem. S nimi se rodíme, s nimi umíráme. Ale buď jsme s nimi ve vědomém kontaktu, nebo jsou spíše v našem nevědomí, odkud nás stejně do určité míry ovládají. Pokud chceme žít plnější, vědomější a zajímavější život, je třeba, abychom své emoce vnímali, přijímaly a využili jejich energii.

Emoce je tedy třeba zvědomit, abychom jim rozuměli a mohli s nimi konstruktivně nakládat. Emoce jsou tělesně zakotvené, prožíváme je skrze tělo. Když víme, co a kde cítíme, můžeme se k tomu pak lépe vztahovat. Díky vědomé pozornosti a laskavému vztahování se k emocím můžeme lépe pochopit, co nám emoce chtějí sdělit a my tak můžeme přijmout jejich poselství. Když vyslechneme zprávu našich emocí, mohou nás emoce obohatit o různá poznání. Díky přijetí emocí nás emoce nebudou tak silně "otravovat" a nebudou nám krást naší energii. Pro takové vztahování se k sobě a k našim emocím potřebujeme určitý trénink a zkušenost. Přijatá emoce se pak lépe rozpustí nebo integruje do naší zkušenosti. Díky vědomé práci s emocemi už pak emoce nebudou našimi nepřáteli nebudou hrozbou, ale společníkem, přítelem a věrným informátorem o tom, co se v nás a ve světě kolem odehrává.

Někteří muži se naučili své nepříjemné prožívání dokonale potlačovat nebo rozptylovat různými aktivitami. Pro některé muže je nepřijatelné cítit lítost, strach nebo úzkost, natož pak veřejně plakat. Je to částečně společenský konstrukt, genderový stereotyp, částečně ale i vrozená dispozice daná tím, že muži jsou na rozdíl od žen více individualističtí, více orientovaní na cíl a méně závislí na sociálních vztazích. Žena je od přírody více sociálně orientovaná, více "prorodinná", více empatická a komunikativní. Evoluční psychologové a sociobiologové ví, že žena v paloelitu udržovala kmenovou pospolitost, rodinu a společný oheň v provozu, když muži chodili na několikadenní lov. 

Ženy přežili díky sociální inteligenci, vztahům a sociální soudržnosti skupiny. Museli se jedna spolehnout na druhou a k tomu ještě vychovávat děti. Muži museli být agresivnější, zaměření na konkrétní cíl a vydržet v nehostinných podmínkách, aby splnili úkol. Při lovu se tolik nemluvilo, protože by mluvením rušili zvěř, kterou chtěli ulovit. Nepotřebovali se tolik dohadovat a sdílet zkušenosti a pocity jako ženy v osadě. Muž, který by se při lovu nebo několikadenním honu na zvěř emocionálně zhroutil, by byl pro skupinu přítěží. Muž musel být tvrdý, odhodlaný, silný a trpělivý. Jsou to důležité vlastnosti, a to nejen pro dobu minulou. Na druhou stranu si dnes můžeme dovolit nebýt jen z "kamene", ale více se věnovat svému nitru, rozvíjet svoji emoční inteligenci a stávat se vnitřně zralejšími. 

Je na čase, aby si muži udrželi vlastnosti svých předků, ale zároveň byli uvědomělí, citliví a empatičtí. Pro dnešní společnost a očekávání žen se to hodí více. Když muž projeví své city a slabost, může to v některých případech být předností a projevem odvahy - odvahy ukázat své nitro, projevit svoji slabost, křehkost a citlivost. Díky tomu můžeme více sdílet své nitro, posilovat tak naše intimní vztahy a osobnostně růst. Emoce prostě máme a své vnitřní prožívání pak buď zanedbáváme, nebo se mu "psychohygienicky" věnujeme. Pokud se mu nevěnujeme, toto zanedbávání se nám jednou vymstí.

Díky potlačování emocí se nám může stát, že si třeba nebudeme rozumět. V různých situacích nás něco může rozčílit až do nepříčetnosti, ale my tomu nemusíme rozumět nebo budeme chybně usuzovat na zdroj našeho hněvu (chybná atribuce). Pokud někdo celoživotně potlačuje trauma a nechtěné pocity, může stačit málo a my se pak psychicky rozložíme. Nebo můžeme díky neustálému tlaku na sebe a stupňovanému výkonu skončit vyhořelí nebo s diagnózou klinické deprese. Bývá běžné, že aktivitou, adrenalinem, workoholismem, častým sexem, nadměrným sledováním sociálních sítí či seriálů nebo užíváním alkoholu a jiných drog vytěsňujeme svoji úzkost a životní nespokojenost. Někdo se díky svým vnitřním bolestem snaží žít povrchně, konzumně nebo promiskuitně. Způsoby dočasně kompenzace jsou různorodé. Důležité je si uvědomit, že našim emocím stejně neunikneme (pokud se dokonale od sebe a od svého prožívání neoddělíme, tzv. disociujeme). Možná je na čase se svému prožívání pravidelně a zdravě věnovat. 

Díky léčení svého prožívání a práci s emocemi můžeme dojít k životní úlevě a k větší míře vnitřní svobody. Práce s emocemi nás nakonec posílí. Navíc pokud si budeme rozumět a budeme mít pochopení pro emoce druhých lidí, budeme pro druhé více zajímaví a důležitější. Obecně budeme lepšími společníky a více oblíbení ve skupině. Když totiž budeme mít pochopení pro druhé a budeme jim lépe rozumět, budou nás mít raději a posílí to pak vzájemný vztah. Ale pokud nerozumíme sami sobě a svému prožívání, bude mnohem těžší rozumět i druhým lidem. 

Důvody odmítání emočního prožívání a unikání před emocemi

• Odpor a strach z emocí - strach ze "zaplavení" (zahlcení), ze zmatku, ze ztráty kontroly nad sebou a situací nebo z ponížení.
• Nevíme, jak s emocemi nakládat - jelikož jsme se to třeba nenaučili, používáme jiné strategie zvládání (např. sport, práci, alkohol, sex nebo rozptylování různými aktivitami včetně her, televize, internetu a sociálních sítí).
• Emotivnost můžeme mít spojenou s ženami, které se chovají "hystericky", nebo s lidmi, kteří díky emocím manipulují s druhými a citově vydírají (a to se s "chlapákem" neslučuje).
• Víra, že podléhání emocím je slabost - nechceme ukázat svoji citlivost, protože je to "zženštilé", "slabošské", citlivosti se dá zneužít a jsme díky ní pak ovlivnitelnější.
• Emoce oslabují naše směřování a výkon (rozptylují) - není to absolutní pravda, protože "odžité" emoce uvolňují strnulost a napětí (už nemusíme s emocemi bojovat, což nás vyčerpává a rozptyluje) a zároveň emoce nás motivují; může se stát, že silné emoce smutku, strachu, úzkosti, hněvu, lítosti, viny a studu nás mohou unavit, ale vždy je lepší své emoce vnímat a konstruktivně s nimi pracovat, než je dlouhodobě potlačovat a vyčerpávat tak svoji energii na potlačování.
• Emoce mohou být příliš silné a zatěžující, proto se jim raději nechceme věnovat - někteří lidé jsou více impulzivní, než jiní, což může být v některých sociálních situacích nepříjemné a z hlediska slušného chování nepřijatelné; někteří lidé jsou nerudní cholerici, jiní zase smutní melancholici, někteří lidé mají za sebou těžké rány osudu a potřebují si své psychické traumata vyléčit; jiní lidé dlouhodobě "jen" potlačují své pocity a pak k emocionálnímu výbuchu stačí leckdy jen málo, aby došlo k provalení emoční hráze; je třeba se o své prožívání pravidelně starat a postupně se k sobě vracet, aby k takovému přetlaku nedocházelo.

Chcete se o sobě a o svém prožívání dozvědět více? Podívejte se na "Knihu o Duši: Jak porozumět sám sobě".